štvrtok, 11. augusta 2016

Prekariát jako důkaz „prekérního“ postavení proletariátu v současném kapitalismu

Nedávno sme publikovali úvahu Martina Kráľa na tému prekariátu 21. storočia, ktorý mal podľa novších teórií nahradiť niekdajšiu triedu vykorisťovaných - teda proletariát. Táto téma zarezonovala a vyvolala reakciu v podobe niekoľkých podnetných diskusných príspevkov na sociálnych sieťach. Nakoľko podporujeme diskusiu a výmenu názorov, i smerom do budúcna vítame reakcie na publikované články a ich témy.

Aleš Hubert: K sepsání tohoto článku mě motivovala úvaha Jana Klána „Nástup prekariátu“1 (http://www.janklan.cz/page/AKTIVITA/Uvahy-a-clanky/ ), ve které popisuje „nově vznikající třídu“. Tou novou třídou má být prekariát.

 Jan Klán definuje třídu které věnuje svoji úvahu takto :„Stručně je lze definovat jako ty, kteří propadávají skrz sociální záchrannou síť kapitalistického systému.“2
 
Autor zmíněného článku opírá svá tvrzení nejspíše práci buržoazního ekonoma Guye Standinga. Guy Standing se zabývá kromě ekonomie také sociální stratifikací a je jedním z buržoazních ekonomů, který se nebojí používat pojem třída. Pojetí tříd Guye Standinga je ovšem zcela chybné. „Neoliberalismus nás dovedl ke zrodu zcela nových společenských tříd“3 tvrdí Standing. Ale (tak jak je u buržoazních ekonomů běžné), dává pojmu „třída“ nepřesný obsah. Neoliberalismus je jen jedním z mnoha pojetí buržoazní ekonomie. Ideologie třídy netvoří, ty tvoří hospodářská základna a výrobní vztahy. Neoliberalismus tudíž nemůže třídy vytvářet. Existence tříd je spjata právě se sociálně hospodářskou formací – tj. proletariát nemůže zaniknout, nezanikne li kapitalismus.
 
Vrátím se k článku Jana Klána. Autor velice přesně popisuje jakým způsobem pracující člověk „bojuje“ o své místo na trhu práce. Tento popis je zcela přesný a vystihující dnešní problémy pracující třídy. Problém je jiný, a ten problém je z mého pohledu zásadní. To, co Jan Klán mylně pokládá za nově rodící se třídu, není nic jiného než popis zoufalé situace proletariátu. Proletariát naprosto bravurně definoval už Engels v Zásadách komunismu: „Proletariát je ta společenská třída, která si vydělává na živobytí jedině prodejem své práce a nežije ze zisku z nějakého kapitálu; je to třída, jejíž blaho i zmar, život i smrt, jejíž celá existence závisí na poptávce po práci, tedy na střídání příznivých a nepříznivých hospodářských období, na kolísání nespoutané konkurence.“. V. I. Lenin svojí definicí charakterizuje celé třídy následovně: „ Třídy jsou velké skupiny lidí, které se od sebe liší svým místem v historicky pevně stanoveném systému společenské výroby, svým vztahem (většinou zakotveným a právně upraveným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tedy formou získávání a rozsahem té části společenského bohatství, kterou disponují. Třídy jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přivlastňovat práci druhé díky rozdílnému postavení v určité soustavě společenského hospodářství.“
 
Z těchto definic je evidentní, že „prekariát“ není žádnou novou třídou, která by byla jiná než třída proletářů. Bývá zmiňováno, že prekariát se liší od proletáře i tím, že vlastní výrobní prostředky. Je to poměrně zajímavá skutečnost, minimálně do té doby, než si uvědomíme, že i dělníci za první republiky vlastnili výrobní prostředky. Měli přeci často „přidruženou výrobu“ v podobě nějakého toho záhonu (půda) a slepic. To není nijak podstatné. Drtivá většina zaměstnanců vlastní "výrobní prostředky" (kdo nemá doma sekeru?!) a vlastní také některý z výrobních faktorů (například půdu v podobě malé zahrádky). Podstatné je to, co je hlavním způsobem získávání prostředků na život. A tím je stále námezdní vztah.
 
Prekariát je zkrátka poměrně výstižný popis toho, co vše musí dnes proletariát činit, aby získal zdroje pro život. Nové třídy mohou vznikat až v nové hospodářsko sociální formaci. Dokud budeme žít v kapitalismu, bude společnost rozdělena na třídu proletářů a buržoazie. Kapitalisté nemohou existovat, tj. hromadit a rozmnožovat kapitál, bez námezdní práce, tj. bez proletariátu.
„Prekariát“ existuje, ale ne jako třída, ale jako vrstva těch nejzneužívanějších proletářů, těch kteří jsou vzhledem ke stavu hospodářství "méně potřební" (sklář patřící k proletariátu se přeci likvidací sklářského průmyslu nestal členem jiné třídy... jen přišel o práci a bez rekvalifikace ji asi stěží najde..). 

Zdroje: 
1/2/ KLÁN, Jan. Nástup prekariátu [online]. [cit. 2016-07-03]. Dostupné z: http://www.janklan.cz/page/AKTIVITA/Uvahy-a-clanky/  
3/ HORKÝ, Petr. Guy Standing: Všeobecný příjem podporuje čím dál víc známých lidí [online]. [cit. 2016-07-03]. Dostupné z: https://www.respekt.cz/politika/guy-standing-vseobecny-prijem-podporuje-cim-dal-vic-znamych-lidi


K téme prekariátu (ale nielen k nej) sa v reakcii na článok Martina Kráľa vyjadril aj jeden z členov redakčného kolektívu DAV DVA Lukáš Perný:

Existuje proletariát! Autor sa nechal zahnať do hier postmoderny. Postmodernu jednoducho treba odmietnuť a vrátiť sa k moderne. Je to skrátka slepá ulička. Ľudia sa nad tým aj tak podľa mňa nezamýšľajú. Obyvatelia na vidieku ani netušia, že postmoderna existuje. Oni stále veria vo veľké príbehy o ktorých ludia ako Lyotard hovoria, že zanikli po 2. svetovej vojne. V podstate v ČSSR moderna trvala do roku 1989. Postmoderna je súčasť ideológie svojim spôsobom, aby zmiatla ľudí, že všetko je relatívne. Údajne žijeme v hypermoderne, sami teoretici pritom nevedia čo to je, podobne ako sami nevedia, čo je postmoderna. Ja v tom mám jasno, je to slepá ulička. Treba ju jednoducho odmietnuť a všetko vrátiť späť.
Priznať triumfy postmoderny je vlastne kapitulácia, lebo keď neexistujú veľké príbehy, neexistuje ani komunizmus, ani spravodlivosť a ani nedotknuteľná idea spravodlivosti kdesi v Platónovej jaskyni. Je to priznanie legitimtity aparátov kultúrnej hegemónie a predsa toto my nechceme. Voči tomu hnusu sa musíme postaviť a v podstate vrátiť sa k veľkým menám minulosti ako liečiteľom beznádeje súčasnosti. Čítať znova Rousseaua a filozofov, ktorí neboli poznačení dobou. Kým pri Marxovi možno argumentovať dobovou značkou vtedajšieho 19. storočia, pri Roussauovi, ktorý hovoril o filozofickej podstate rovnosti v Spoločenskej zmluve, to máme stabilné. Podobne ako pri Moorovi či antických filozofoch. Treba sa držať nezničiteľných veľkých ideí, to je východisko pre komunistické hnutie. Treba sa vrátiť ku koreňom podstaty ľavicovosti ako takej, ktorú naznačil Platón a realizovali Husiti. Keď sa začneme vŕtať v postmoderne, skončíme rozhádaní a deprimovaní. 
Odpoveď na Dinušovu kritiku
Komunizmus potrebuje upgrade a netreba podľahnúť hystérii, ktorá by argumentovala, že ide o prejav postmoderného myslenia (ako to vníma napríklad Peter Dinuš, ktorý o DAV DVA napísal: "Z tejto postmodernej ponuky prekvapí predovšetkým „kresťanský socializmus“. Jeho uvedenie svedčí o sile vplyvu klerikálnej ideológie na Slovensku. Vari aj „kresťanský socializmus“ predstavuje „autentické ľavicové myšlienky“ a vytvára „autenticitu ľavého spektra“?"[3]  
Ale áno, obsahuje. Celé Kristovo učenie je v jadre založené na princípoch dobra, rovnosti a spravodlivosti a všíma si to aj Erich Fromm. Použijem citát Laca Novomeského: „Hlavné a podstatné, čo vniesol a vnášal (Ježiš) do starozákonného a orientálneho sveta každým slovom a počínaním, známym z evanjelií, je nový pomer človeka k človeku i nový vzťah medzi ľuďmi, kmeňmi, náciami, vzťah podložený povinnou úctou, láskou a rešpektom (…) Svojmu veku i vekom nasledovným kázal o rovnocennosti medzi ľuďmi, priúčal novej solidarite medzi spoločenskými vrstvami a vzájomnej odkázanosti človeka na človeku (…) Ježiš sám vyzýval bratov svojich: ´Keď sa schádzate k jedlu, jeden na druhého čakávajte´(…) Nemyslite len na seba, len na svojich najbližších, na svoje príbuzenstvo, prípadne len svoj národ, myslite na všetkých pri svojich potrebách i pri potešeniach…“[1]
Ďalej Dinuš pokračuje: "Potrebujeme v záujme boja proti despotickej vláde kapitálu rehabilitáciu a prinavrátenie „kresťanského socializmu“ do spoločenského diskurzu 21. storočia? Určite nie! Neviem o tom, že by pôvodný DAV s ním mal niečo spoločné. Každopádne je treba „kresťanský socializmus“ vo vývoji antikapitalistického hnutia hodnotiť ako reakčný smer." 
Omyl. Sám Novomeský presadzoval myšlienku zmierenia socializmu a náboženstva. Novomeský nezatracoval kresťanstvo, ale Slovenský štát, ktorý kresťanstvo zneužil a dodáva: Všetka česť tým kňazom, ktorí kázali správne myslieť, ľudsky a národne cítiť, múdrejšie a lepšie žiť. I takí kňazi boli!“[1]  Taktiež v nultom čísle bola publikovaná pasáž, kde Novomeský vyzdvihoval spoluprácu kresťanov a socialistov pápeža Pia XI a Maurica Thoreza. A máme tu navyše teológiu oslobodenia, Eva Moralesa, Cháveza a ďalších, ktorí sa zaslúžili o preklenutie kresťanstva a socializmu. Novomeský sa vo svojich štúdiách odvoláva aj na teistických sociálnych reformátorov Tomáša Müntzera, Wiclifa, Jána Husa, táboritov. Evanjeliá sú o učeniach pokory, znášania kríža, skromnosti, strádania pričom protiľahlé ľudské vlastnosti mohli byť hnacou silou spoločenského vývoja v dejinách, čo vyhovovalo vtedajším spoločenským zriadeniam, čím vysvetľuje nepriateľstvo socializmus a náboženstva. Samozrejme, v rámci štúdie spomenul aj reakčnosť cirkví v dejinách a dobové podmienky kritiky kresťanstva z pera marxistov. M. Bátorová o pripisovaní materializmu DAVistom píše: "Materializmus, ktorý sa tejto skupine pripisuje, je vágny. Skôr by bolo treba hovoriť o sekularizovanom duchovne, v náboženskom slova zmysle o hľadajúcej transcendencii.[a]  
Komunistická strana Ruska, nech už je aká je (nechystám sa ju teraz kritizovať, to by potrebovalo samostatnú analýzu a podrobné znalosti), pochopili zásadnú vec - že kresťanstvo a socializmus sa musia spojiť. Taktiež aj Pavel Josifek na túto tézu poukázal v článku Křesťané s komunisty se musí spojit v boji proti kapitalistickému zlu!: "Ježíš byl první sociální kazatel v historii." Napríklad kým v 19. storočí bola prvoradým problémom cirkev, dnes je to hyperkoznum. Odpoveďou na hyperkonzum nie je popieranie duchovna materializmom, ale naopak spriaznenosť s duchovnom ako hladanie niečoho vyššieho, čo nie je zdrojom odcudzenia.

Harrison Fluss, ktorý sa vo svojej štúdii zaoberá Kultom najvyššieho bytia píše:
"Robespierre mal deistickú averziu k ateizmu a bol praktik na rozdiel od de-kristianizátorov, ktorí chceli vyriešiť politické rozpory prostredníctvom jednostrannej ideologickej vojny. Robespierrov hlavný súper v tomto boji bol radikálny novinár Jacques Hebert, ktorý volal po tom, aby francúzi vyhubili kresťanstvo od koreňa. Pozícia Robespierrova na náboženstvo drží dôležité ponaučenia pre dnešnú ľavicu. Viesť vojnu proti kresťanstvu alebo náboženstvu ako abstrakcie, namiesto útoku na viac svetské zdroje odcudzenia a útlaku, je politicky hlúpe. Na tom nie je nič zo svojej podstaty progresívne alebo revolučné. Ateizmus sám o sebe nie je pozitívny základ pre politiku."
[4]

Ďalším novým prvkom je návrat k národným štátom (v rámci možností, nakolko v globalizácii to nie je plne možné) v kontexte decentralizácie, návratu ku komunitám, samosprávam ako obrannej možnosti v boji s imperialistickou a kolonizačnou, ba priam neofeudálnou politikou EÚ a NATO. Až oslobodené štáty môžu začať rozvíjať internacionalizmus. Dovtedy sú otvorené hranice čosi ako – použijem realistickú situáciu – naivne zriadiť komúnu uprostred Luníka IX. s dverami bez kľúča a pytlíkom peňazí (ako by dopadla si možete domyslieť). Dôsledný internacionalista by to urobil, no v konečnom dôsledku akurát zhovadí celú myšlienku tým, že na praktickom príklade ukáže, ako to nefunguje, a ľudia už nikdy nebudú veriť tomu, že je možné týchto obyvateľov pretvoriť ku cnostiam. To je presne problém liberálnej ľavice, ktorá napríklad vďaka Refugees welcome a multikulti politike totálne zničila a zdehonestovala ťažko vybudovanú a vznešenú myšlienku internacionálnosti, ktorá v praxi podarila realizovať snáď iba v Titovej Juhoslávii či v rámci mnoho-národnostného sovietskeho zväzu. V systéme, kde sa ľudia vzájomne zneužívajú, je budovanie tolerancie a vzájomnosti iba ilúzia.
Proletár existuje. Len toto pomenovanie nabralo nový význam.


[1] NOVOMESKÝ, L. Vianočný fejtón. In Národná obroda. 1946
[2] NOVOMESKÝ, L. Výchova socialistického pokolenia. Prejavy a články o školstve, učiteľstve a mládeži. Bratislava: Pravda. 1949, s.43
[3] Kritika DAV DVA od Petra Dinuša pre redaktorov 
[4] https://www.jacobinmag.com/2016/01/robespierre-rousseau-religion-separation-church-state-kim-davis/
[a] BÁTOROVÁ, M. 2004. Stratený refrén rozrušenej drámy. In BALÁŽ, A. V tenkej koži básnika. Bratislava: Literárne informačné centrum. 2004. ISBN: 8088878942. [cit. 2016-03-03]. Dostupné na http://www.litcentrum.sk/31862

Žiadne komentáre :

Zverejnenie komentára